Za mých dětských a mladých let byl ještě náš svět tradiční. O tom, že existují nějací homosexuálové, se nemluvilo, jiná pohlaví než mužské a ženské přinesla teprve až o dost pozdější budoucnost, a tak bylo normální, že kluci toužili po klučičích a děvčata po holčičích profesích. A ani já jsem v tomto nebyl žádnou výjimkou. A když jsem tedy zrovna toužil po nějakém zaměstnání, které bych chtěl dělat, souviselo to často s auty. A čím větší taková auta byla, tím magičtěji mě přitahovala.
Vysloveně jsem pak toužil být řidičem velké Tatry. Ne šestsettrojky nebo šestsettřináctky, která byla luxusním vozem komunistické nomenklatury, nazývané podle jednoho tehdejšího vtipu maďarsky kuleválošvagón, ale té nákladní, s korbou na písek nebo jiné náklady.
Kdykoliv se někde stavělo, bylo pravděpodobné, že tam budou jezdit i tato auta, a proto jsem se docela rád ochomýtal i kolem staveb. A když jsem tam takové vozidlo našel, dokázal jsem ho tiše obdivovat a snít o tom, jak i já jednou usednu za ten bílý volant, jímž byla některá z těchto vozidel vybavena. Už jsem se viděl, jak někde na silnici točím oním volantem, jak šlapu na pedály, svítím a troubím a jedu kamsi do dálek.
Rodiče nebyli z těchto představ právě nadšení. Chtěli, abych dělal něco jiného, a tak se mi někdy mé představy pokoušeli zkalit třeba tím, že bych takovým autem mohl nakonec jezdit jako popelář nebo dokonce řidič hovnocucu. A to se mi vážně nechtělo, na to, abych vozil to, co lidé už nepotřebovali nebo co ze sebe dokonce vytlačili, jsem neměl žaludek.
Osud nakonec chtěl, abych se řidičem vysněného nákladního auta nestal. Ale přesto dodnes někdy o takové práci sním a je mi líto, že jsem se řidičem oné Tatry nestal. Hlavně když mě štvou lidi, od kterých bych jako řidič náklaďáku býval mohl jednoduše po naložení nákladu odjet. A měl bych klid. I kdybych při tom byl popelář.
